Život šel dál a děti se ztrácely jedno za druhým. Podzemí bylo čím dál smutnější, rodiče měli strach přivést na svět dalšího potomka a učitelé neměli koho učit. Ve školách bylo čím dále větší ticho. A tichá škola, to je velice smutná záležitost.

Tak tomu bylo i ve škole pro malé hmyzožravce. Tělocvik a orientaci pod zemí tam učil pan učitel Krtoun. Byl to moudrý a velice vzdělaný krtek, který dokázal něco naučit i toho nejhloupějšího krtka. Všichni ho měli rádi a každý rok se těšili, jak pojedou s panem učitelem Krtounem na školní výlet. Krtoun měl několik oblíbených cílů:

Výlet k pramenům Vltavy

(Tento výlet s pořadovým číslem 1 měly v oblibě zejména děti, které bydlely daleko od nějakého pramene, a tudíž často trpěly žízní.)

Výlet do zlaté sloje

(Tento výlet s pořadovým číslem 2 přímo zbožňovaly děti z chudých rodin. Když se pan učitel nedíval, pokaždé ulouply kousek zlata - a rodina měla na půl roku vystaráno!)

Výlet k posvátným broukům

(Tento výlet s pořadovým číslem 3 byl určen zejména pro děti z duchovně založených rodin.)

Výlet do krápníkové jeskyně

(Tento výlet s pořadovým číslem 4 se konal jedině tehdy, neměl-li nikdo ze žáků rýmu, kašel, chřipku, zánět průdušek anebo zápal plic. V krápníkových jeskyních bylo poměrně chladno, a tak by nebylo vhodné navštěvovat je s dětmi, které potřebují spíš horký čaj a teplou peřinu.)

Výlet za veselými žížalami

(Tento výlet s pořadovým číslem 6 se u žáků těšil neobyčejnému zájmu a pokaždé sklidil úspěch. Žížaly rok co rok uspořádaly u příležitosti návštěvy školní mládeže pouť, a tak si každý přišel na své. Protože když se žížala pustí do pečení perníku, stojí to za to - nemluvě o úžasných růžových houpačkách, růžových mandlích v cukru, růžovém kolotoči a růžové cukrové vatě.)

Poznámka: Výlet do horoucích pekel s pořadovým číslem 5 byl na opakovanou žádost rodičů z nabídky školních výletů vyřazen.

Školní výlety jsou prostě skvělá věc. To je každému jasné. Toho roku však pan učitel Krtoun neměl, s kým by na školní výlet jel. V každé třídě zbyl sotva jeden, dva žáci, všechny ostatní v průběhu školního roku zajal zlý Zeměboj. Pan učitel Krtoun věděl, že jezdit na pouť s jedním nebo se dvěma žáky je úplný nesmysl. To by nebyla žádná legrace.

A tak se pan učitel Krtoun opravdu rozzlobil.

Zeměboj vyhlédl z hradní věže, přiložil k očím dalekohled a chvíli jen tak zíral. Potom pochopil, že jde do tuhého, a rychle postavil proti Krtounovi dvě řady svých hrdlořezů. A vyslal spěšného posla.

Posel dorazil ke Krtounovým šikům, zablýskal zbraní a předal vzkaz:

„Kdo ustoupí a přenechá bitevní pole i s případnými padlými svému soupeři - prohrál!“

Krtoun se zamyslel. Levou lopatou se podrbal na čele, dvakrát vzdychl, udělal krok vpřed a potom zase vzad, aby to nevypadalo, že hned se vším souhlasí, a pak zvolna přikývl. Což znamenalo, že podmínky zlého Zeměboje přijímá.

„Souhlasím,“ pravil, aby to všichni slyšeli, „kdo vydrží, vyhraje!“

Bitva mohla vypuknout.

Krtoun zvolil velice chytrou taktiku. Spočívala v takzvaném kosém klínu. Ne snad, že by každý krtek ve zbrani věděl, co je to kosý klín, to byl takový odborný bojový výraz, který znali jen zkušení válečníci, ale na tom nezáleželo. Všichni Krtounovi bojovníci se totiž bili udatně, statečně a neohroženě, protože bojovali za správnou věc. Věděli, že nesmějí prohrát. Museli přece osvobodit všechny nevinné děti, které Zeměboj věznil na svém hradě.

Krtoun chytře rozdělil své bojovníky na dvě křídla. Jedno se rozevřelo doprava, druhé doleva. Pravému křídlu Krtoun nařídil, aby se jenom bránilo. Nikdo nesměl útočit, aby se zbytečně nevyčerpal. Levé křídlo Krtoun naopak posílil o další bojovníky, a tak bylo mnohem silnější, než vypadalo.

Tím Krtoun zlotřilého Zeměboje dokonale popletl. Zeměboj myslel, že úderná síla obou křídel je navlas stejná, a vyslal proti pravému křídlu stejný počet ozbrojenců jako proti levému. Ale to se šeredně přepočítal. Krtounovo levé silnější křídlo hravě prorazilo Zeměbojovy šiky a teprve potom všichni Krtounovi bojovníci zaútočili z obou stran. Zeměbojovi válečníci viděli, že jsou jejich hodiny sečteny, a tak klekli na kolena a začali prosit o milost.

„Co to děláte?! Kdo vám to dovolil? Co si to představujete? Okamžitě vstaňte a bojujte do posledního dechu, do posledního muže! Tohle je nějaká bojová morálka? Chcete, abych vás nechal vsadit do hladomorny? Chcete, abych vás předhodil vlkům? Chcete, abych se na vás do smrti smrťoucí zlobil?“ volal Zeměboj z cimbuří, vzteky bez sebe.

Krtoun ho neposlouchal. Ani Zeměbojovi vystrašení hrdlořezové svého velitele neposlouchali a třásli se o holý život. Najednou vypadali jako strašpytlové a Krtounovi jich přišlo líto. Tak jim udělil milost - ovšem pod jednou podmínkou. Že si doplní vzdělání a posílí řady učitelů, kterých byl v zemi velký nedostatek.

Několik Zeměbojových hrdlořezů se začalo vymlouvat, že se jim do žádného učení nechce, že už jsou na to staří, aby začali chodit do školy, že se umí jenom prát a mlátit a rozdávat rány a vůbec… ale když jim Krtoun pohrozil, že je postaví před válečný soud a nechá utopit, nakonec všichni souhlasili. Krtoun je předal styčným důstojníkům a začal se zajímat, kde jsou zajaté děti a kde je Zeměboj. Protože dokud nebyly zajaté děti na svobodě, dokud se Zeměboj mohl volně pohybovat po svém hradě, bitva nebyla vyhrána.

A tak se Krtoun sebral a pádil vstříc hradu. Teď už mu nikdo nebránil. Dva hrdlořezové před ním ochotně a téměř oddaně spustili padací most a statečný Krtoun vběhl do temných chodeb temného hradu. Proběhl první i druhé nádvoří, jídelnu, ložnici, kuchyni, popraviště, ale po Zeměboji jako by se země slehla. Krtoun tedy zamířil přímo do hladomorny k zajatým dětem.

Dobře udělal. Zeměboj byl právě zde. Zamkl se k dětem, v každé ruce jeden ostrý nůž, a když se Krtoun objevil, Zeměboj zlotřile prohlásil:

„Vítám tě, Krtoune, na svém hradě.“

Krtoun se ušklíbl. Věděl, že s nepřáteli se zásadně nevyjednává. Na druhou stranu - Zeměboj i s dětmi byl tam, on byl zde a mezi nimi silná mříž.

„Jestli chceš vyváznout živý, okamžitě pusť děti na svobodu!“ zvolal Krtoun.

„Jestli chceš, abych ty zatracené děti pustil na svobodu, připrav mi jednoho koně, zásobu potravin na týden a truhlu plnou zlata. Jinak je slupnu k obědu jako malinu!“ zasmál se Zeměboj. Byl to opravdu velký zloduch.

„Jestli sníš jediného malého krtka, je s tebou konec!“ vykřikl Krtoun a dostal o děti strach. Co když se tenhle obrovský pračerv pomátne na rozumu? Co když mu dojde, že prohrál, a bude se chtít pomstít? Co potom?

Krtoun pochopil, že je třeba urychleně jednat. Nebylo času nazbyt. A pak si všiml, že mezi uvězněnými dětmi je také jeho nejsilnější žák, nějaký Jirka od Zeleného kopce. Ten chlapec měl sílu za deset krtků. A tak na něj mrknul a zeptal se ho, jestli si ještě pamatuje, co se učili v poslední hodině.

Zeměboj znejistěl.

„Co to tu vykládáš za nesmysly? Copak jsme ve škole?“ zavrčel.

„Možná že jsme, možná že nejsme,“ pravil učitel Krtoun a podruhé významně mrknul na Jirku od Zeleného kopce, zdvihl levou ruku neboli lopatu a pokrčil ji.

„Co to tu předvádíš za prostocviky?“ začal se rozčilovat Zeměboj.

„Možná že předvádím, možná že nepředvádím…“ řekl Krtoun, čímž svého protivníka ještě víc zmátl.

„Koukej mi sehnat koně, jídlo a zlato, nebo uvidíš!“ vykřikl Zeměboj a začal se nervózně ošívat.

„Já vím, co uvidím. Ale ty to nevíš,“ usmál se učitel Krtoun, protože viděl, že už je Zeměboj úplně tumpachový. A když je někdo tumpachový, nedává pozor. A když někdo nedává pozor, nevšimne si, že se blíží nebezpečí.

Jirka od Zeleného kopce si konečně vzpomněl na poslední hodinu, kterou prožil s panem učitelem Krtounem, než ho Zeměboj odvlekl na svůj hrad. Tenkrát probírali sebeobranu, konkrétně levý hák. A Jirka od Zeleného kopce se ukázal jako nesmírně zdatný žák. Pochopil princip levého háku jako první ze třídy a během jedné minuty složil na podlahu dokonce i pana učitele.

Jirka od Zeleného kopce se rozběhl a skočil na Zeměboje. Zasadil levý hák, využil momentu překvapení a smýkl s ním směrem k mříži. Krtoun na nic nečekal, vytáhl Zeměboji z kapsy klíč a odemkl. Skočil na překvapeného pračerva, který čekal od dětí všechno možné, jen ne skutečný útok, svázal ho a nepřítel byl konečně zneškodněn.

Hurá!!!

Potom se všichni vrátili do svých domovů. Pan učitel Krtoun ukončil výjimečný stav a prázdniny mohly začít. Hladové děti se pořádně najedly a začaly být zase krásné a veselé. Protože byly šťastné. A Zeměboj? Nakonec se přece jen dočkal. Posadili ho na koně, na cestu mu dali pytlík starých chlebových kůrek a poslali ho do vyhnanství. Někam hodně daleko. Aby se nikdy nemohl vrátit. Jen na to zlato nějak zapomněli…

Tak končí pověst o slavném Krtounovi.

A ještě něco:

Po prázdninách se zase všichni sešli se svým milovaným učitelem ve škole. A protože nevěděli, jak udělat svému zachránci radost, začali mu říkat Krtoun Veliký. Jednak byl z jejich pohledu opravdu veliký, jednak tím vděční žáci i jejich rodiče chtěli zdůraznit, jak si svého učitele váží.